Jeden z nejopěvovanějších kytaristů hardrockové historie, Michael Schenker, svou současnou tvorbu již pět let zaštiťuje aktuální značkou TEMPLE OF ROCK. Jde jednoznačně o pokračování všeho, za čím tento blonďatý německý génius rockové kytary během své pětačtyřicetileté kariéry stál a s čím se prezentoval. Novinka „Spirit On A Mission“ je třetím albem tohoto jeho stále ještě vcelku nového projektu. Michael byl vždy samorost a rozhodně větší dobrodruh než jeho starší bratr Rudolf, který celou dobu od konce šedesátých let táhne poctivě svoje S Více

Vyškovští matadoři letos na své novince odhalují jakýsi paralelní svět fungující zřejmě nejen v jejich představách a to souběžně s tím naším pozemským. Jde jim to opravdu dobře, byť letošní skladby jsou ve výsledném konceptu prosté jakýchkoliv ujednocených příběhů či point, které by obstaraly nějaké zásadní dějové smyčky a závěr. Celá ta soumračná panoptikální říše, tak jak si jí představuji, je zde prostřednictvím skladeb střípkovitě popsaná perspektivou po ulici se ploužícího nočního nespavce, který si zkrátka vyšel do toho prapodivného světa/prostoru Více

Podobně neurvalý válečnický black metal si tedy nechám líbit a je mi úplně jedno, že jsem se hudbě těchto švédských neznabohů dosud zdárně vyhýbal. Někdy se stane, že člověku ovlivní pohled a nadšení do prozkoumávání něčí tvorby jenom taková drobnost jako hanlivá reference od někoho, kdo se cítí být na vyšší intelektuální úrovni, než je dle jeho mapy zjevně hudba dané sebranky. Přitom teď, při prvních posleších a prvním soustředěném kontaktu s MARDUK musím říct, že jejich poslední řadovka není vůbec špatným vzorkem black metalu, naopak, tohle je pořádně zl Více

A maškary jsou zpět, otázkou zůstává, kdo o to bezvýhradně stál? Kalifornská nu-metalová čtveřice si na sebe kdysi dávno mohla patlat kilogramy pudru a různých malovátek, dělat ze sebe nejrůznější pošuky a outsidery, přesto pro mne hudebně na sklonku devadesátých let symbolizovala povrchnost, obyčejnost a plytkost přístupu k tehdejší nové tvrdé muzice, přesně tohle sebou COAL CHAMBER táhly od svého založení až do rozpadu v roce 2003. Do uší bijící nenápaditost a lpění na všech výrazných klišé tehdejší groove metalové scény z nich vždy dělaly klasický mód Více

Dojezd ze setrvačnosti a věc která se skutečně nemusela vůbec realizovat. Dodnes mám album v rámci tvorby této kapely někde hodně vzadu. Snad měl Tony Iommi plnou hlavu starostí ohledně dlouho dopředu plánovaného velkého comebacku s Ozzym, který stejně nakonec skončil jen u koncertní podoby, snad chtěl v horečkách reagovat na řadu moderních vlivů, každopádně to celé nedopadlo dobře a podobně vyčerpaně a křečovitě BLACK SABBATH za celou éru působili snad jen na desce „Never Say Die“. Přejděme tedy k albu „Forbidden“ nahrávaném v průběhu celoroční perio Více

Když se Ronnie James Dio na sklonku roku 1992 znovu rozhodl pro odchod ke své vlastní značce DIO, snad z důvodu trvalého dojmu týkajícího se údajně jeho stále malého docenění, nezbývalo Tonymu Iommimu nic jiného než nalézt alibi k opětovnému angažování Tonyho Martina. Což o to, oni se muzikanti vždycky nějak domluví a Tony Martin byl vždy bezproblémovým člověkem a skvělým zpěvákem, jakého by si pravděpodobně přála většina hardrockových kapel této doby, šlo spíš o skutečnost, jak zdůvodnit vyhazov, který předcházel právě příchodu Dia na sklonku roku 1991, fanouškům Více

S velkou slávou oznámili BLACK SABBATH na sklonku roku 1991 návrat k sestavě z období alba „Mob Rules“, což vzbudilo zejména za Atlantikem nemalou vlnu zájmu o právě hned v té době připravované album, kterému navíc předcházela pověst nejtvrdší záležitosti v historii BLACK SABBATH. Deska nakonec dostala název „Dehumanizer“ a ještě teď je nutné přiznat, že všichni aktéři se na ní vydali z maxima, byť to celé nebylo opětováno stejně pochvalně, jak si asi Tony Iommi s Geezerem Butlerem v době příprav vysnili, nicméně album Více

Švédští dobyvatelé rockových charts, vystupující již osmnáct sezón pod názvem HARDCORE SUPERSTAR, se po celé řadě glam-metalových alb vracejí k vlastním kořenům a nabízejí velmi odlehčenou sbírku, jenž obsahuje chytlavé, přímočaré a melodické songy, v nichž je po mnoha letech vcelku nenásilně upozaděn onen silný vliv amerického hard rocku/ hair metalu a to na úkor nápadnější stylové roztříštěnosti, jaká u nich nikdy nebyla zvykem. Songy jsou však stále zhotoveny přesně tak, aby byly schopny zaujmout širší posluchačská pole a mají v sobě z Více

Svěžích rockových nahrávek, které respektují staré postupy, ale přitom působí moderně, je každým rokem méně a méně. Jedna taková vyšla zrovna letos a i přes poměrně nabušenou sezónu plnou velkých jmen se drží mého přehrávače jako klíště. Navíc právě tento obecně pojmenovávaný - superprojekt - měl o něco snazší startovní pozici než většina odboček více čí méně zavedených jmen. Pokud bych nebyl velký fanda Bumblefoota, pravděpodobně bych se dostal k debutu prostřednictvím bulvárních prohlášení. Ty vedl poměrně zaníceně dnes již bývalý zpěvák Scott Weiland a Více

Vážně bych nečekal, že ještě k něčemu podobnému dojde, ale CRADLE OF FILTH letos opravdu přicházejí s jednou ze svých vůbec nejlepších nahrávek. Z mého pohledu právě „Hammer Of The Witches“ platí za nejcharismatičtější materiál od časů alb jako „Cruelty And The Beast“ nebo „Midian“, tak hodně mne nové skladby upoutaly. Někdy před patnácti lety, krátce po výše zmíněných albových zápisech, prostřednictvím kterých kapela definovala svůj styl na sklonku devadesátých let, se totiž stala ona chyba, kdy se z jejich tvorby pomalu ale Více