Pětice dostatečně vydováděná na rekapitulačním experimentu „Unarmed“, kde získaly jejich letité vypalovačky poněkud vzdušnější aranžmá a dalo by se říci až popově orchestrální kabát, se vrátila ve vší poslušnosti k tomu, co jí živí především. Návrat k ostrým kytarám a výrazným metalovým refrénům proběhl tedy dle očekávání. Tehdejší HELLOWEEN byli ve svém ranku již natolik zabydlenou kapelou, že jejich vyjadřovací vlastnosti byly předem velmi snadno odhadnutelné. Záleželo jen na tom, jak se jim to které album povedlo a kolik procent skladeb přine Více

Po několikaletém období hledání optimální formy, které bylo rovněž poznamenáno nutností držet se svého kopyta, nulovým riskem a lpěním na svých speedmetalových kořenech, se to přeci jen německým metalovým legendám povedlo. Album „Gambling With The Devil“ v roce 2007 započalo dnes již osm let trvající etapu silných, kvalitních, avšak na druhou stranu absolutně nepřekvapivých nahrávek HELLOWEEN, které jim vrátily status hvězd vyprodávajících v Evropě velké haly. Pekelné dýně jakoby se prostřednictvím tohoto díla snažili konečně navázat na přetrženou nit Více

V souvislosti s kapelou HALESTORM je v posledním čísle nejznámějšího českého metalového magazínu na můj vkus až příliš máváno se slovem „talent“, když zmíněné kapele patří i stěžejní profilový prostor a titulní stránka, nelze mé obavy chápat jinak než jako oprávněné. Zpěvačka Lzzy Hale jako hlavní tvář zmíněné americké formace bezesporu talent má, vlastní zajímavý hlas a samozřejmě také dobře vypadá (vlastně mě přijde zajímavější jako ženská než jako rocker), ale když tak jejich hudbu poslouchám, opravdu nemám pocit, že je právě tenhle prototyp rocku pro Více

Vždycky když slyším o aktivitách severoirských THERAPY?, uvědomím si, že dvacet let nechápu, co konkrétně na této ostrovní kapele přišlo komu neobyčejného. Melodika? Kde? Živelnost? Možná. Nerozumím všem těm někdejším rockerům, motorkářům, punkerům, grungerům či alternativcům, kteří si je dosti oblíbili s vydáním průlomového záseku „Troublegum“ na jaře roku 1994 a od té doby na kapelu pějí jenom chválu a nedají na ni dopustit. Vždyť přeci tou dobou bylo na Britských ostrovech mnohem více zajímavých kapel nebo snad ne? Namátkou třeba THE ALMIGHTY, THE Více

Od jisté doby mnou při poslechu každého nového alba HELLOWEEN cloumají notně ambivalentní pocity. Na jedné straně uznale pokyvuji nad fortelem a pracovitostí současné sestavy, z níž nevypadne žádný nepodarek, na druhé straně se nemohu zbavit onoho v mozku hlodajícího červíka, který mi neustále našeptává, že tohle prostě nejsou TI MOJI HELLOWEEN. Ti HELLOWEEN, s kterými jsem vyrůstal, které jsem si svého času pasoval na svou vůbec nejoblíbenější kapelu. Nechápejte mě špatně, nejde o to, že HELLOWEEN nehrají jako v dobách obou Keeperů (promiňte, ale Více

Důkazem, že právě němečtí HELLOWEEN byli na konci století v pořádném laufu, je i tahle na jejich poměry netypicky ponurá a hutná věc, která vlastně platí za takového černého koně celé jejich diskografie. Umělecké vyvrcholení období s Uli Küschem u bicích a Rolandem Grapowem u kytary. Pětice posílena úspěchem předchozí řadovky „Better Than Raw“ se záhy po dokončení světového turné rozhoduje (popíjejíc barevné drinky na ostrově Tenerife - kde se mezi tím Andi Deris zabydlel), že následné album pojme určitě trochu jinak. Angažuje tedy na prod Více

Všeobecně nejčastější názor současných fanoušků HELLOWEEN tvrdí, že „Better Than Raw“ je jejich nejsilnější deskou, minimálně tedy od doby kdy za mikrofonem působí skladatelsky nadaný elegán Andi Deris. Ten vlastně celou kapelu nakopl k novým kapitolám a dodal jejich novému metalovému počínání na skladatelské kvalitě a životaschopnosti. Nebyl to však jen on, kdo se staral o vzkříšení vadnoucího jména speedmetalové úderky. V roce 1998 bylo v sestavě Dýní již několik let mnoho skladatelsky aktivních osobností. Ostatně je poznat, že se tenkrát h Více

Šance na jakýkoliv progres definitivně padly s vydáním alba „Time Of The Oath“ na jaře roku 1996. Kapela prostřednictvím této desky deklamovala hlavně svoje odhodlání k plnokrevnému návratu do speedmetalových kolejí a pochopitelně se svým rozhodnutím slavila úspěch. Početná skupina fanoušků rychlých laufů jásala, příznivci rockové hudby bez hranic a všech zajímavostí z ní vyplývajících byli doslova zaskočeni laciností a přehnaným lpěním na osvědčených vzorcích minulosti, byli však v menšině. O zbytečnosti a nepřekvapivosti tohoto díla Více

Události, které předcházely velkým změnám v řadách HELLOWEEN, jsou všem velmi dobře známé, takže jen v krátkosti. Totálním komerčním fiaskem stylově neujednoceného a na poměry minulosti kapely i odvážného alba „Chameleon“ ani ne tak zaskočená, jako po stránce mezilidských vztahů rozložená kapela potřebovala radikální změnu. Michael Weikath neváhal označit zpěváka Michaela Kiskeho, který postupem doby získával uvnitř kapely stále větší prostor ke skladatelské seberealizaci, kterou navíc pojal jako možnost vyplout ze striktně metalového hájemství, za Více

Předchozí bubliny byly jen růžové, ale „Chameleon“, to už byla řádná měňavka a zároveň řádný políček všem, kterým se „Pink Bubbles Go Ape“ žvýkalo hodně ztuha. S tímhle soustem si poradili jen ti nejotevřenější z fanoušků hamburské speedové úderky a dobře si pamatuju, jak nám s kamarádem notně padala čelist, když jsme „Chameleon“ prvně vložili do kazeťáku. Nebylo to ovšem rozhořčením, ale spíš úžasem, jak odvážný krok si kapela dovolila. Zde už opravdu nemá smysl rozebírat obal či název, řečeno je vše jasně a natvrdo. Tohle je zcela no Více