Všestranný umělec, význačná postavička americké metalové scény devadesátých let, ale i schopný hudební performer, obdivovatel komiksů a v neposlední řadě i režisér hororových filmů, to je Rob Zombie. Poté co temný Newyorčan s vizáží bezdomovce v roce 1996 rozpustil své opečovávané dítko, industriální boogie vyznávající spolek WHITE ZOMBIE, působí nyní přesně již dvacet let na úspěšné sólové dráze. A byť žádná z jeho nahrávek vydaných v 21.století již nezopakovala úspěch a kvalitu jeho sólového debutu „Hellbilly Deluxe“ (1998), ale ani nejle Více

Akcí, jako byla tato, se v naší zemi koná naprosté minimum. Už jsem si tak nějak zvykl, že pokud se v Německu konají zajímavé koncerty a že jich bývá hned několik desítek ročně, u nás člověk musí doufat, že na sebe někdo vezme ten risk a uspořádá alespoň jeden odvážný skutek za rok a dotáhne i kapely, které prostě nejsou jasné výdělečné tutovky. THE DEAD DAISIES se již pomalu profilují jako fajnšmekři klasického a poctivého hard rocku obohaceného o poctu legendárním kapelám ze sedmdesátých let a řekl bych, že komunita posluchačů, která se sdružuje na těc Více

Předně je třeba říct, že Blackieho sólová prvotina (opatřená v názvu parafrází na známé heslo - sex, drogy a rock´n´roll), vydaná pod německou značkou Iron Bonehead jako BLACKOSH, se povedla a najde zjevně uplatnění hned v několika oblastech společenského spektra fans, u metalových násosků, vtipálků a dost pravděpodobně i u mouřenínů. Na začátku si neodpustím úvahu. Mám pocit, že všichni ti, kteří zazlívají navrátivším MASTER´S HAMMER jisté odklonění (pouze v instrumentální rovině) od původní blackmetalové linie a nemají buňky na to se d Více

V posledních letech si norští neurvalci z KVELERTAK, prostřednictvím četných koncertních aktivit a rovněž prostřednictvím svých prvních dvou úspěšných alb „Kvelertak“ a „Meir“, zadělali na nemalou fanouškovskou základnu a navíc sklidili pouze kladnou odezvu u kritiky. Je fakt, že jejich směs garážového punk´n´rollu s uřvaným metalem (řekněme tedy s přivřenýma očima black metalem) na mnohé zabrala. I když se nikdy nedalo říct, že by jejich neotesaný styl vládnul jinými zbraněmi než spontánností a přirozenou divokostí. U KVELERTAK šlo vždy o příval energie a až pak Více

Řečtí thrasheři SUICIDAL ANGELS pošesté a stále stejně. Jejich novinku „Division Of Blood“ lze vnímat jako typickou sadu, prostřednictvím které se hudebníci ze současné generace třicátníků snaží vyznat ze svého obdivu k hnutí, jenž slavilo největší boom v druhé polovině osmdesátých let. Ovšem právě této kapele se daří získávat na svou stranu i celou řadu posluchačů ze starší generace a rovněž, díky dobré smlouvě se schopným vydavatelem, být tak trochu více v kursu. Jejich bezproblémový, na nekonečných riffech postavený thrash určitě všem headbangers nezkazí ná Více

Právě v souvislosti s hudbou Američanů FATES WARNING, kteří už třicet let patří ke špičce ve svém stylovém ranku a jsou po právu považováni za jedny z trvanlivých legend a členy nejstarší generace progresivního metalu, si lze v prvé řadě připomenout, jak málo v oné vytoužené hudební vynalézavosti znamená nějaké bezmyšlenkovité a složité instrumentální rejdění a to na rozdíl od umění, které je spjaté s navozením originální nálady skladeb a schopnosti poskládat z celé řady dobrým nápadů ucelený a příjemně poslouchatelný písňový proud, který nejenže bud Více

Pro příznivce hardrockové klasiky by dnes mohli být kalifornští RIVAL SONS jednou z úplně nejžhavějších formací. Letos v létě (dekádu od svého založení) jim totiž vyšla již pátá řadovka, která vznikala za asistence Davea Cobba v průběhu zimních měsíců v Nashvillu a nakonec dostala název „Hollow Bones“. Skutečnost, že o kapele mluvím jako o jedné ze stěžejních novodobých záležitostí, které se daří přenést retro zvuk velikánů rockové minulosti jako LED ZEPPELIN a FREE do dnešní doby, zdůvodňuji hlavně tím, že RIVAL SONS na rozdíl od jiných sklízejí i komerční úspě Více

Je sice pravda, že dlouho očekávané album „The Getaway“ zůstává pro mnohé za očekáváním a sice v tom, že RED HOT CHILI PEPPERS prostřednictvím něho znovu nenabízí materiál, kterým by konečně po letech odkryli nějaké nově nabyté muzikantské vize a obzory. K navnadění fajnšmekrů zkrátka nedošlo a kapela se drží svého léty vypiplaného, přívětivě slunečného stylu. Kladem zůstává, že jejich jemný kytarový popík má stále schopnost rozjasňovat mysl a je zhotoven ve špičkových podmínkách, navíc jeho uvolněnost odhaluje výborné muzikantské řemeslo Více

Je dobré vědět, že František Štorm v posledních letech cítí opětovně skladatelský přetlak a je ochoten se ve svém koníčku bohatě realizovat a dotovat jej, protože tu od něho máme, k radosti mnohých, další porci mokvajících mini-příběhů a zaklínadel. Musím se přiznat, že jsem se do alba dostával o trochu pomaleji, než tomu bylo v případě „Vagus Vetus“, což je na jednu stranu podivné, protože „Formulae“ svou čitelnou formou na předchozí počin navazuje a vlastní mnoho společných rysů, takže to celé p Více

Jestli bych měl vybrat jedinou a úplně nejnedocenější německou thrashmetalovou kapelu vzešlou z žánrového boomu druhé poloviny osmdesátých let, pak jsou to jednoznačně PARADOX. A bylo by tomu jak v dávné minulosti, tak i v poslední dekádě, kdy stranou většího mediálního humbuku kutí svoje alba, která nepostrádají nic z toho, co by měla nabízet kapela ve svém žánru naprosto určující. Kdysi před svým prvním rozpadem PARADOX vydali dvě alba, z nichž to druhé „Heresy“ z roku 1989 nabídlo obrovskou porci inteligentní tvrdé hudby narvané skvěl Více