Před dávnými časy v jedné předaleké galaxii... jsem v jistém fanzinu (a teď si zaboha nevzpomenu, jestli to bylo Metaliště nebo Riff Raff, ale jeden z toho určitě) četl reportáž z jedné metalové akce, kde vystupovalo povícero kapel, nicméně pisatel se nejvíc těšil na švýcarské SAMAEL. Tuhle kapelu dle svých slov zbožňoval už od dob prvních demáčů. Vorp a Xy, tehdy ještě celými přízvisky Vorphalack a Xytraguptor, měli tehdy venku debut Worship Him (tedy Uctívej ho, dodnes mi zní v uších, jakým tónem to v pořadu Gung-Ho vyslovoval Petr Hanzlík). Šlo o Více

Kdo dlouhodobě sleduje novou etapu existence EUROPE, ten už dávno musí vědět, co od kapely zhruba čekat. Švédové už dávno nedobývají žebříčky popularity, zaměřují se na kvalitně provedený hutný hard rock čerpající z odkazu sedmdesátých let. Novinka „Walk the Earth“ je dalším typickým albem novodobé etapy, jen dost možná o něco méně chytlavým, než tomu bylo v případě minulého, velmi povedeného „War Of Kings“. Pro nové album je typická určitá zastřenost či zahuhlanost soundu, kytary působí skoro až nezvykle přízemně a nejdou tak po Více

Když si budeme chtít vyjmenovat nejdůležitější metalové kapely přelomu osmdesátých a devadesátých let, rozhodně nesmíme zapomenout na KRYPTOR. Takhle parta, kterou můžeme zařadit do první vlny domácího metalu, protože svoje rané nahrávky zplodila ještě před listopadem 1989, byla ve své době jednou z nejpopulárnějších metalových kapel u nás. Navíc byli tihle Pražáci jedni z úplně prvních, kdo v Československu začali hrát ostřejší metal a pomohli tak stvořit budoucí thrashovou scénu. A do třetice, KRYPTOR letos někdy na začátku roku dosáhli třiceti let Více

Norští ENSLAVED už dlouhodobě platí za chloubu skandinávské metalové scény, vyprofilovali se totiž v uskupení, které je schopno s každou další deskou zaručeně okouzlit a zároveň posouvat hranice progresivity v temné metalové hudbě. Daří se jim to ostatně již více než dvacet let a i když jim jejich desky na kontě utěšeně přibývají, nezdá se, že by se kapela nějak skladatelsky vyčerpala nebo se snad spokojila s přežvykováním svého jistého, mnohokrát zahraného. ENSLAVED, podobně jako třeba Švédové OPETH, prošli dlouhou pouť a svůj proje Více

Když norská black metalová scéna vrhla v roce 2008 na svět projekt SARKE, působilo to přinejmenším překvapivě. Strohý, dřevní metal byl sice peklem očouzený, nicméně klasickému norskému chrastění byl dosti vzdálen. Jednoduché, místy vyloženě humpolácké skladby postavené na výrazném dunivém rytmu a jednoduchých kytarách působily jako návrat do hodně hlubokého metalového pravěku. Svoje kouzlo však měly, pár zajímavých nápadů se taky našlo a v kombinaci s dobře známým metalistovým vzýváním starých dobrých časů ani není divu, že si SARKE svoje publikum našli Více

Tak tedy v roce 2017 se fanoušci po patnácti letech konečně dočkali prvního alba L.A.GUNS, na kterém znovu působí, jak zpěvák Phil Lewis, tak kytarista Tracii Guns. Oba muzikanti se jak známo kdysi rozkmotřili a každý po dlouhá léta vedl své vlastní L.A.GUNS, přičemž obstojná alba se dařilo nahrávat především Philu Lewisovi, který dokonce několikrát vyjel i na evropské turné a celkově neusínal na vavřínech a působil se svou formací poměrně aktivním dojmem, kdežto Traciiho aktivity byly soustavně rozmělňovány i mezi jiné projektíky. Dnes se situac Více

V současné době je na tomhle týpkovi, vystupujícím pětadvacet let pod uměleckým jménem MARILYN MANSON, nejzajímavější ona skutečnost, s jakou přesvědčivostí a vervou stále věří, že se to celé přeci jen jednou vrátí, a děje se tak navzdory ne zrovna podnětnému vyznění valné většiny jeho pozdních alb. Jeho nová deska „Heaven Upside Down“ je další demonstrací vyprahlosti a skladatelské impotence, která hlavního principála provází už od poloviny minulé dekády. Stále zhruba podobný (dost možná čím dál lacinější) zvuk, stále totožná stylizace písní, které Více

Chci předně říct, že jsem nikdy nefandil super projektům a vlastně jsem vždy podobná uskupení považoval za mnohdy méně silná, než bezejmennými pomalu budované kapely vystupující spolu už od adolescence a postupně si získávající respekt, skrze vlastní, dlouhodobě pečlivě pilovanou, společnou cestu, jenže už z prvních ukázek debutového alba „Psychotic Symphony“ od SONS OF APOLLO šlo vytušit, že tentokrát půjde o zajímavou věc a že pětice má zjevně v zásobě, kromě svých jmen, také kvalitní songy. Sice netvrdím, že dostáváme fenomenální album, ale určitě jde o Více

Málokdy se stane, zvlášť pak v posledních letech, že si boční projekt získá velkou oblibu a jeho fungování bude fanoušky vysloveně oslavováno. V případě německého projektu PÄNZER došlo už na debutové desce „Send Them All To Hell“ k něčemu podobnému. Tehdy ještě trojčlenný band sklidil příznivé ohlasy a zkušení harcovníci se vyloženě těšili z nemalého nadšení metalových hord, zvláště pak u našich západních sousedů, kde má podobná hudba silné zázemí. Od té doby sice došlo v řadách PÄNZER k personální změně, kdy odcházejícího kytari Více

SICK OF IT ALL (dále pak jen SOIA) jsou mojí naprostou srdcovkou. Kapelou do nepohody, která ryzí energií spolehlivě rozmělňuje jakékoliv pochmurné myšlenky kvasící v mozkových komorách. Antidepresivum dostupné bez lékařského předpisu. Už tomu bude skoro dvacet let, co jsem tyhle newyorské sympaťáky zaregistroval poprvé. Tehdy vlastně náhodou, to když po chladném industriálním setu Švédů MESHUGGAH, zahřívali publikum pro titány SLAYER. Naposledy tomu bylo někdy před třinácti lety, potom co jsem se utrhl od postýlky své řvoucí novorozené dcer Více